Stanislav se probudil a hned věděl, že zaspal. Podíval se na hodinky, půl sedmé. Když se rychle obleče a přetáhne zuby aspoň jednou kartáčkem, ještě to do práce stihne. Sice na poslední chvíli, ale stihne.
Zrovna si přes hlavu natahoval tričko, když v tom uslyšel bouchnout dveře. Vylekal se, v bytě bydlel sám, že by jej o půl sedmé ráno přišel někdo vykrást? Chvíli tiše naslouchal a strachy ani nedýchal, ale nic neslyšel. Dostal se tedy do trička celý a opatrně vyšel z ložnice.
Nikde nikdo nebyl. Pouze v kuchyni na stole stál hrnek nedopitého čaje a talířek s drobky. Uslyšel bouchnutí domovních dveří a rozběhl se k oknu. V šeru podzimního rána spatřil postavu zahýbající za roh. Neběžela, klidně kráčela. Chvíli přemýšlel, že zavolá policii, ale co by jim řekl, že mu někdo snědl rohlík a vypil čaj? Dveře byly neporušené a nic se neztratilo. Až na boty, všiml si. Boty a bundu. Nechápal to. Chvíli přemýšlel a pak se bezmyšlenkovitě podíval opět na hodinky. Tři čtvrtě! Ztratil příliš mnoho času, teď už dojde určitě pozdě! Záhadu pustil okamžitě z hlavy, rychle se obul do druhých bot, popadl zimní kabát, který se do poměrně teplého podzimu, jaký letos zatím měli, ještě nehodil, ale byl první po ruce a vyrazil.
Běžel do řeznictví, kde pracoval a přemýšlel, jestli tam už bude vedoucí, občas došel později, jezdil ráno vyřizovat různé věci. Snad musel i dneska. Určitě tam bude i Marika, Marika nezaspala nikdy a v krámě byla vždy nejméně o čtvrt hodiny dřív, než musela. Byla to drobná usměvavá černovláska a Stanislav měl pocit, že se to mezi nimi vyvíjí správným směrem. Doběhl před obchod a nahlédl do rozsvícené místnosti. Za pultem uviděl Mariku, jak se směje a pokládá ruku na něčí rameno. To rameno ale nepatřilo vedoucímu, patřilo jemu, Stanislavovi. Viděl za pultem stát sebe, jak flirtuje s Marikou.
Chtěl vtrhnout do krámku a vyřídit si to s tím podvodníkem, ale uvnitř si už několik lidí se zalíbením prohlíželo kotletky z biochovu ekologického statku Meduňka. Šel se nasnídat do blízké kavárny a pořádně si promyslet, co udělá. Měl na to celý den, do práce dnes nemusel.
S plným žaludkem se mu vše promýšlelo lépe. Počká na toho doppelgängera doma, kde si to s ním vyřídí. Spokojen se svým plánem se chvíli potloukal po městě, ale s přibývajícím časem začalo podzimní sluce sílit a jemu bylo v zimním kabátě čím dál tím větší horko. Šel tedy raději domů, poklidit špinavý talíř a nedopitý hrnek a čekat na svého dvojníka. Ten ať si jej nedaruje!
Čekal marně, nikdo nepřišel. Kolem desáté večer to vzdal, zamkl a klíče nechal pro jistotu v zámku, co kdyby. Chtěl spát, ale nešlo mu to, pořád myslel na toho člověka, který ráno opustil jeho byt a přes den dělal jeho práci a laškoval s Marikou. Kdo to byl? Kde se tu vzal? Proč to dělá? Spánek byl krátký a přerývaný. Nakonec se v pět opět vzbudil a už nezabral. Aspoň nezaspí.
Dnes byl před obchodem už o čtvrt na sedm, dřív než Marika. Dovnitř nešel, klíče od obchodu měl jeho dvojník, stejně jak od domu a od bytu, ale ty měl aspoň náhradní. I mobil mu zůstal, usnul s ním včera v posteli. Stál tedy venku a čekal v šeré ulici. V zimním kabátě mu bylo příjemně.
Ulice pomalu začínala žít. Občas někdo vyšel z některého z domů, vyrazil na zastávku, nebo sedl do auta. Kdosi venčil psa. Viděl přicházet jednu dvojici. Drželi se za ruce, dívali se na sebe a smáli se. V jitřním šeru je nerozeznával, dokud se nezastavili pod nejbližší lampou, kde se muž sklonil k dívce a dlouze ji políbil. Byl to jeho dvojník a Marika.
Prošel kolem nich. Ani si ho nevšimli. Nezastavil se, co by jí asi tak vykládal? Že ten Stanislav, se kterým strávila posledních 24 hodin je falešný? Ten Stanislav, co má jeho klíče a občanku? Vypadal by jako blázen, stačilo, že si tak připadá sám. Vyrazil opět do kavárny. Dnes se sice stihl nasnídat, ale kafe by bodlo, možná i něco silnějšího.
Nakonec stačily dvě dvojité kávy. Než je dopil, zkontroloval z mobilu svůj účet. Jeho nevelké úspory byly na svém místě. Vyrazil tedy domů, ale cestou se ještě stavil v bance a zámečnictví. Většinu peněz převedl na nový účet, který si zřídil a zbytek vybral v dolarech. Doma si sbalil oblečení, pas a těch pár cenností, co mu zůstalo po rodičích. Vyměnil zámky, ať to nemá dvojník tak snadné, až se vrátí od Mariky. Skočil si na záchod, kde si přes mobil objednal letenku. Nespláchl.
Naposled se rozhlédl po bytě. Zítra už se bude rozhlížet po Jižní Americe, kde nebude končit podzim, ale začínat léto. S tím co má, nějakou dobu vyžije a mezitím si najde novou práci. A třeba i novou Mariku.