Posadil se do křesla.
„Podívejte, já nevím proč jste si mne vybrala,“ přehodil si nohu přes nohu. Byla docela pěkná, mohlo ji být asi pětadvacet a pod mohérovým svetříkem se už začínalo rýsovat bříško.
Pokračoval, „jsem jen banální esoterik. Řeknu vám, s kterou hvězdou je spjat osud vašeho dítěte. Doslova spjat, žádné ty astrologické nesmysly. Vaše dítě, nějaká hvězda, prostě jsou spojení. To je celé. Celé a banální,“ dodal.
„Proto jsem šla za vámi,“ řekla. „Na astrologií nevěřím“, pokračovala. Oddechl si. „Ale přesto, věřím v něco většího, v něco nad námi.“
Protočily se mu panenky a povzdechl si, „tak vyplňte dotazník,“ řekl otráveně.
Rozesmála se, „nachytala jsem vás.“
Připustil, ze má pravdu. Docela ho překvapila. Pak se ale uklidnil, „tak ten dotazník.“
„To je celé?“ zeptala se pochybovačně.
„Není,“ řekl, zírajíce na palce, kterými točil mlýnek, „za čtrnáct dnů se stavte pro výsledek.“
Přikývla a vyplňovala.
Přemýšlel, proč se říká čtrnáct dnů a ne dva týdny. Čekal, až vyplní, rozloučil se s ní a zadal data programu, který si sám napsal. V Pythonu. Skutečně byl banální. Odpověď měl do pár vteřin. Hvězda TJN 142857. Něco si o ni našel. Chvíli přemýšlel, vytiskl nějaké mapy a studoval je. Blížila se půlnoc. Všechno schoval a na čtrnáct dní na to zapomněl. Na dva týdny.
Došla přesně. Přivítal ji a nabídl ji roibos, který chtěla minule. Teď opět. „Tak váš klučina“, začal, „Aristotelés,“ přerušila jej, „krásné jméno“, přitakal, „manžel je Řek?“
Zarděla se. Přišlo mu to roztomilé. A banální. Usmál se a pokračoval. „Takže Aristotelova hvězda je TJN 142857. Je s ní přesně synchronizovaný, ale s dvouročním předstihem.“
„Co to znamená?“ zeptala se. „Znamená to, ze cokoliv se Aristotelkovi stane, stane se té hvězdě za dva roky také,“ vysvětlil ji.
„Ale já bych chtěla vědět předem, co se mu může stát,“ pravila s nadějí.
Pokročil rameny. „Jsem jen banální esoterik. Řeknu vám, co je s čím spojeno, ale víc po mně nechtějte. Jestli vám někdo slíbí, že předpoví Aristotelkovi osud, prosím, Běžte za nim. Podle mne je to podvodník a ne esoterik. Já vám říkám jen to, co vyjevily sféry. Pokud se vám to nelíbí, budiž, dveře jsou támhle.“ Tuhle část nesnášel. Všude inzeroval, že je banální esoterik, že nevěští a neprorokuje, že se od něj nikdo nedočká hlasu záhrobí, že jim jen zprostředkuje dynamiku sfér co nejbanálněji to jde. Přesto chtěly víc. Žadonily, prosily, vyhrožovaly že půjdou jinam a on jim s radostí otevřel dveře. Většinou nešly jinam. Většinou zůstaly. A tahle vypadala, že také zůstane. Povzdechl si. Přemýšlel, že si otevře obchod se zahradními potřebami. Už ho to nebavilo.
„Aristotelés se narodí a za dva roky se TJN 142857 zhroutí v černou díru. Pokud ne, vrátím vám všechny peníze včetně úroku, který si stanovíte.“
Čelo se ji zkrabatilo a viděl, jak přemýšlí. Nic neriskoval, věděl, že má pravdu. Rád by se mýlil, ale pokud mohl soudit, osud každého člověka byl spjatý s osudem nějaké hvězdy, i když ne vždy ve stejný čas. Aristotelova hvězda následovala jeho osud o dva roky později, přestože je dělilo dvacet světelných let. Jiné hvězdy svůj osud předvedly klidně i o pět let dříve, než jejich pozemský souputník, na těch se dalo vydělat nejvíc a jiné zase byly s osudem pozemšťana synchronizovány, těch bylo ale pomálu. Každopádně všechny ignorovaly rychlost světla. Byl však banální esoterik, nikoliv fyzik, tak mu to nevadilo. Nakonec souhlasila. Samozřejmě. Dohodli se na návštěvě za dva roky po porodu.
Uběhly dva roky, zahradnictví si zatím neotevřel, ale myslel na to čím dál častěji. Málem na ni zapomněl, ale přišla. Vzpomněl si, že by chtěla roibos, ale nestihl jej ani uvařit, pořad mu ukazovala tablet.
„TJN 142857 se zhroutila do černé díry,“ hlásal titulek. Pokročil rameny, nezajímalo jej to, věděl to.
„Měl jste pravdu,“ křičela málem.
Samozřejmě, že měl pravdu. Byla to jeho živnost. Pokrčil rameny.
„Víte, co to znamená?“ pokračovala celá rozrušená.
„Že vám nic nedlužím,“ odtušil.
„Ale tady vůbec nejde o peníze,“ mávla rukou, „my můžeme předvídat, jak se bude chovat ta spřízněná hvězda!“
Zpozorněl. To jej nenapadlo. Konec konců, byl jen banální esoterik. Lidé se většinou zajímali o ostatní lidi, ne o hvězdy.
„Co vy vlastně děláte,“ zeptal se se zkoumavým pohledem.
„Po mateřské se vracím na Evropskou jižní observatoř, řídit směny u dalekohledu. Muž si tam také sehnal práci a máme domluvené i hlídání pro Ároše,“ zarazila se a udiveně se na něj podívala.
„Vy myslíte“, rozesmála se.
Nepochopil ji. Na podzim končím, pomyslel si. Přes zimu koupím semínka a na jaře otevřu. Budu mít zelenou zástěru a slamák.
Všimla si, že ji nerozumí. Přestala a zamyslela se. Začala si škrabat nehet na malíčku. Dělala to vždycky, když přemýšlela. Nevšiml si toho.
„Co třeba až se Arí zamiluje?“
Nenapadlo jej, že se Aristotelovi dá říkat Arí.
„Tak se asi zklame,“ odvětil, „pak nejspíš ještě několikrát,“ pokračoval, „nakonec snad najde někoho, komu třeba může věřit. Ale spíš ne.“
Zkoumavě se na něj podívala.
„To byla řečnická otázka,“ řekla nakonec, „prostě se někdy do někoho zamiluje a splyne s ní, snad. Co udělá ta jeho černá díra?“
Zamyslel se. Tohle ho nenapadlo. Všichni chtěli číst lidské osudy z hvězd, ale aby někdo četl hvězdné osudy z lidí, to pro něj byla novinka. Byl jen banální esoterik, ale věděl to o sobě. Uměl s tím pracovat.
„Vy máte na starost pozorovací časy na teleskopu?“
Přikývla.
„Ozvěte se někdy.“
Druhý den toho nechal. Koberečky a kadidla dal na Aukro, jen křišťálovou kouli neprodal. Vyměnil ceduli, pořídil si pult a pokladnu a začal prodávat semínka. Na ceduli si nechal napsat banální zahradník. Byl banální. Když se jej lidé na něco zeptali, četl jim obaly a návody. Lidem se to líbilo, nikdo z nich obaly a návody nečetl a tak za nim rádi chodili. Dařilo se mu dobře. Po čase koupil vedlejší zahradu a sám v ni pěstoval. Rostliny byly mnohem nepředvídatelnější než lidé a hvězdy. To mu vyhovovalo.
Přišla po víc jak dvaceti letech. Málem ji nepoznal, za tu dobu zjistila, co je na ni pěkné a zdůraznila to. Vypadala skvěle.
Podívala se na něj. I ve své zelené zástěře a slamáku měl pořad šarm esoterika a pohled, jenž prokoukl sféry. Vypadal výborně.
„Árin se bude ženit.“
Chvíli přemýšlel, ale pak pochopil, ze jde o Aristotela, jehož osud je svázán s hvězdou TJN 142857.
„A bude otec,“ dodala.
Přemýšlel, co to znamená pro hvězdu.
„Stavíte se za dva roky?“ Zeptal se.
Přikývla.
Stavila se za dva roky. Obchod už neměl, jen se věnoval zahradě. Živnost výhodně prodal a koupil si semena, nářadí a nový slamák. Taky si platil sluhu, vždycky chtěl mít sluhu. Sluha ji pustil dál.
„Tak jsem babička,“ oznámila mu. Zrovna plel brukve. Otočil se. Stála proti slunci a byla to ta nejhezčí babička, kterou viděl. Přitom jako babička vůbec nevypadala.
Vstal.
„Arek je tatínek,“ sdělila mu a opět se podivil její vynalézavosti ve vymýšlení přezdívek pro svého syna.
„Dva roky,“ podotkl.
„Vy si to pamatujete?“ Usmála se.
„Chm,“ řekl.
„Zadala jsem sledování TJN 142857, mám kompletní přehled dění za poslední rok ve všech spektrech včetně gravitačních vln.“
Nepřerušoval ji. Věděl, že by stejně nedokázal položit ty správné otázky.
„TJN 142857 se rozdělila. Rozdělila se černá díra na dvě. Přesně dva roky potom, co se narodil Soky.“
Chvíli mlčel a přemýšlel. „Soky?“
„Sókratés, můj vnuk,“ řekla a také chvíli mlčela, i když z jiného důvodu. „Podívejte, to je první pozorovaný případ rozpadu černé díry na dvě.“
Pokrčil rameny. Asi měla pravdu.
„A vy přece musíte mít záznamy o dalších takových dětech a hvězdách.“
Měl, nic nevyhodil.
„Tak že bychom je prozkoumali a porovnali s pozorováním hvězd?“
Pokrčil rameny, „byl jsem banální esoterik. Nechal jsem toho a stal se banálním zahradníkem. Nedávno jsem s tím skončil a teď jsem jen banální. Nečekejte ode mě zázraky.“
Usmála se. „Ale prozkoumat bychom to mohli, co vy na to?“
Zamyslel se. Pak si pomalu sundal slamák a rozepl zelenou zástěru. Kývl. Stejně už chtěl začít dělat něco nového.